CHARAKTERY
Studio Prám

Série portrétních reliéfů Ireny Armuditisové i dlouhodobý výskyt zvířecí tematiky v její další sochařské práci jsou typické autorčinou schopností syntetizovat poučení z oblasti klasického sochařství s bezprostředností aktuálně cítěného výrazu. Když stojíme před jejími pracemi není náš dojem, přes veškeré zatížení daného výtvarného média jeho tradicí, o nic méně svěží, než když projíždíme efektně různorodými filtry zpracované a v daném módním záběru prezentované obrázky z Instagramu či Snapchatu. Bezprostřednost sochařského materiálu, sugestivní zkratka hmoty, gesta a emocí pak naopak pomáhají intenzitu divákova prožitku prohloubit směrem k prožitku velice specifických kvalit, které bychom mohli chápat jako restart tradiční řeči sochařského gesta v aktuální výtvarné situaci.

Zkratka tak často využívaná v klasickém figurativním reliéfu má jednu specifickou vlastnost, podobně jako charakterová podobenství různých příslušníků dobové společnosti od bystrého barokní komentátora La Bruyera, je i ona ve zjednodušení, jasné artikulaci a zhuštěné formě s níž je sochař schopen znázorněnou osobu zachytit, také nejen záležitostí vnějšího popisu, ale především možností, jak artikulovat specifické charakterové vlastnosti zpodobeného či jeho specifický emotivní afekt. Ponor tělesnosti zpodobeného do roviny reliéfu, nebo naopak komprese hmoty jej přesahující, může být v něčem analogická tomu jak se dnešní počítačové komprimační algoritmy snaží vypočítat zásadní obrazovou informaci z datového toku digitálního obrazu, podstatnější ale zůstává právě ona komprimace emocí a výrazu. Tento nárok na schopnost sochaře či literáta možná pro většinu dnešní společnosti nahradily ony efektivní nástroje jako je Instagram. Sochařskému reliéfu ovšem ona negativní iluzivní hloubka digitálních obrazů, skrytými za plochami našich displejů, přece jen v něčem velice podstatném konkurovat nedokáže – je to hodnota materiálu, do nějž sochař vkládá své plastické cítění, zprostředkovávané koordinací optického a haptického, ono zpřítomnění fyzického.
Zmíněné La Bruyérovy charaktery, stejně jako jiné projevy barokní kultury, například kresby Charlese Le Bruna, mají v oblibě ještě jedno přirovnání – je to typizace daného charakteru či vyjadřované emoce prostřednictvím jejich srovnání s živočišným druhem spojovaným s danými vlastnostmi. Ať již se jedná o bystrou sovu nebo houževnatého medvěda. Podobně jako později Darwinovy výzkumy reflexivních výrazů tváří i tato typologie čerpá z našich primárních pudů při nichž reagujeme na danou podobnost v asociaci s v hloubi našeho mozku uloženou zkušeností statisíců a miliónů let interakce s přírodním prostředím

Irena Armuditisová ve svých posledních reliéfech také často využívá barevnost – něco co na jedné straně pojí její práce s neklasickou estetikou ve skutečnosti většinou rovněž původně barevných historických reliéfů, tak především se současnou estetikou, v níž zbarvení, aplikace filtru, barevného světla apod. je i jedním z nejúčinnějších nástrojů emotivní manipulace masové vizuální kultury. Ireniny práce ovšem tento dialog barvy, materiálu a tvaru využívají především jako cestu k znovuzhodnocení materiálové podstaty intimního kontaktu diváka se sochou s ohledem na současnou citlivost.

Irena Armuditisová s řadí mezi autory, které je někdy těžké v rámci často až příliš se kategorizujícího uměleckého prostředí zařadit – její práce nejsou archaickým akademismem monumentálního sochařství, jsou bezprostřední, komorní a sugestivní. Současně se však neřadí mezi ty současné autory, kteří se vzdali klasické kontinuity plastického uměleckého výrazu, a právě v tom je síla jejího sdělení.
Viktor Čech

Foto: Anna Pleslová